Maják lásky, z něhož se otevírá výhled na 50 odstínů modré

Maják lásky, z něhož se otevírá výhled na 50 odstínů modré

Zavřete oči a představte si středomořský les, šťavnatě zelený, voňavý a plný života. Už to máte? V pořádku... A nyní si kolem tohoto lesa představte tyrkysové moře, které zve na koupání, potápění či bezstarostné posezení na pláži. Hotovo? Supr...

 

Právě jste si představili ostrov Silbu, kolem 15 čtverečních kilometrů zemského ráje v Jaderském moři. Ještě jí říkají i brána Dalmácie a kromě překrásné přírody je zvláštní i jako ostrov chodců. Nejsou tam automobily ani motory, jen několik traktorů, které slouží k zásobování obchodů. Právě proto jsou pro hosty jedinými přepravným prostředkem věcí přívěsy, tzv. "autíčka", z nichž se stala ochranná známka ostrova.

 

Procházka uličkami jediného městečka Silby si vás získá na první i na druhý i třetí pohled. Smích znějící úzkými uličkami, vůně omáčky, která se nese vzduchem jako nějaká gastronomická variace Morseovky, ostrovní zen, v němž čas plyne o trochu jinak, nějak fajnověji, pomaleji a lidštěji... Silba se vám dostane pod kůži a do srdce jako nějaký šikovný svůdník, aniž byste si toho všimli.

 

Uprostřed malého městečka se umístila vysoká elegantní stavba, která jako pečlivá starší sestra dohlíží na všechno. Obyvatelé Silby ji říkají Věž lásky anebo Marinićeva věžička. Kulatá úzká věž, jejíž vnější točité schody vedou na plato, z něhož se otevírá pohled na 50 odstínů omamné jaderské modři. 

Kromě výhledu, jako stvořeného pro uvedení na nějaké společenské síti, tato věž je památníkem jedné lásky o které poslouchali mnohé generace obyvatel Silby.

Silba - ostrov, na němž má láska svůj pomník

Totiž, v XIX. stol. se do sebe zamilovali Petar Marinić a Antonija Mauro. Oba mladí, krásní a s mnoha plány o společném životě. Jelikož byl Petr námořníkem, Antonija jej s touhou vyhlížela a očekávala pokaždé, kdy se vracel z plavby. Před odchodem na jednu plavbu jí slíbil: "Vezmeme se až se vrátím, kolem domu si založíme zahradu, a v zahradě budeme mít maják, z něhož se budeme dívat na celý ostrov a moře." Poté se políbili a rozloučili se.

 

Čas plynul a s ním i roky. Petr poznal veškerou krutost studených moří, obě Ameriky i pobřeží Austrálie. Antonija zároveň poznala všechny bouře i nepohody samoty. Nakonec se unavila čekáním a vdala se za jiného muže.

 

Po dlouhé plavbě ve světových oceánech se Petr vrátil po 20 letech na rodný ostrov. Teď už nebyl jenom námořníkem, nýbrž opravdovým mořským vlkem, jehož po návratu očekávaly četné dívky. Ale jeho Antonija to nebyla. Jeho pozornost přitahovalo dítě, které se neskutečně podobalo jeho lásce z mládí. Přátelé mu řekli, že je to dcerou Antonije, Domenika. Tu si před ní Petr klekl a řekl: "Antonije na mě nečekala, ale pokud se matka nemohla stát mou ženou, tak se jí stane její dcera. Budu čekat, dokud se toto dítě nestane ženou."

 

Petr byl vytrvalý a čekal dalších dvacet let, právě tolik, kolik trvala jeho plavba světovými moři. Když si vzal Domeniku, na zahradě vystavěl maják, který dávno sliboval její matce a u kterého dodnes stojí nadpis: "Tento maják byl vystavěn r. 1872 jako znamení lásky a věrnosti. Nechal jej postavit starý mořský vlk Petar Marinić."