Jak Záhřeb přišel ke svému pojmenování

Jak Záhřeb přišel ke svému pojmenování

První setkání s hlavním městem Chorvatska většina návštěvníků zažije na hlavním Náměstí bána Josipa Jelačiće. Prostorem dominuje socha mocného bána otočeného k jihu, v blízkosti je slyšet vibrující hluk z nejznámější záhřebské tržnice - Dolac, a na východní straně náměstí je umístěna nejznámější záhřebská studnice - Manduševac.

 

Právě tento vodní pramen poskytuje osvěžení během horkých letních dnů a slouží i maturantům středních škol, aby skokem do jeho studené vody oslavili vstup do světa dospělých. Je to město i četných legend a podle jedné z nich právě Manduševac vdechl duši Záhřebu a má své zásluhy na pojmenování města.

Jako všechny ostatní legendy i tato začíná slovy „Jednou dávno...“

Studnice záhřebského štěstí

Podle lidového ústního podání na prostranství dnešního Záhřebu bylo rozlehlé pusté místo. Velký vojevůdce, který tudy projížděl se svým unaveným a žíznivým vojskem se zastavil na jednom místě a zabodl meč do suché, popraskané a vyprahlé země, z níž v tom okamžiku vytryskl pramen vody.

 

Legenda říká, že u toho byla i krásná dívka jménem Magdalena (Manda), které žíznivý vojevůdce řekl: „Mando, dušičko, naber vody.“ Kombinací slova Manda a duše dostal spásný pramen název Manduševac a město, které v tom místě brzy vyrostlo vzniklo z chorvatského slova zagrabiti - naber.

 

Po celá století byl tento pramen umístěn pod silným opevněním a zásobil město vodou. Když byl v r. 1898 při rekonstrukci Náměstí bána Josipa Jelačiće zasypán, celé město pohltil smutek. Až o 88 let později, při obnově nejznámějšího záhřebského náměstí, byla studnice Manduševac k radosti obyvatel Záhřeba vrácena na původní místo. Od té doby se četní turisté i obyvatelé města těší z šumění vody, u které si lze odpočinout a kochat se pohledem na vysoké věže Katedrály.